Autor: Paul Watzlawick, Janet Beavin Bavelas, Don D. Jackson
Watzlawickovy publikace jsou obecně náročnějším čtivem, kterému laik nemusí vždy rozumět a může pro něj být těžké se čtivem prokousat. Pro mě to bylo těžší, ale v průběhu knihy jsem oceňovala jeho odkazování na další autory, ale i filozofy, kteří položili nemálo základů psychologickým teoriím. Odkazuje často i na fyziky a matematiky, což dává čtenáři celistvý rámec souvislostí od historie dodnes.
Mezilidskou interakci pojímá jako systém a objasňuje tuto systémovou povahu v kontextu veličiny času jako sadu objektů spolu se vzájemnými vztahy a jejich vlastnostmi. Komunikačními objekty jsou tedy sice lidé, ale hlavním atributem je konkrétní komunikační chování. Komplexní systémy komunikace pak vysvětluje i na vzorcích v divadelní hře Kdo se bojí Virginie Woolfové. Zde mě potěšilo praktičtější pojetí a více humanistické, než přírodovědecké a logické chápání komunikace a pomohlo mi lépe se orientovat ve zmíněné obecné teorii systémů, komunikačních vzorcích a paradoxech.
Další literární ukázku pak použil kolektiv autorů při vysvětlování iluze alternativ, kde nejprve odkázal na Povídku ženy z Bath a poté termín přiblížil již vědeckým stylem. Závěr knihy se pak věnuje psychoterapii a techniku předepsání symptomu, která pro mě byla zajímavější a lépe pochopitelnější než první část knihy.
Watzlawick svou tvorbou své filozofické vzdělání, které stejně jako mně, nemusí mnohdy čtenáři vyhovovat. Ačkoliv je Pragmatika lidské komunikace již ze 70. let, Watzlawickovy komunikační axiomy zůstávají stále aktuální.
Autor recenze: Eva Vostárková (za Psychomat z.s., projekt Mluvíme o tom)